fotografija sa Solunskog fronta, Milan Petrović (desno) sa prijateljem

Fotografie Václava Vitoně v uniformě s popiskou ve válce, pořízená před odchodem na frontu || Dědeček Vladislava Šímy, Václav Vitoň (1888 - 1955), narukoval v roce 1914 v Českých Budějovicích do rakousko-uherské armády. Bydlel v Mladém - dříve samostatná vesnice. Krátce před válkou se oženil, s manželkou Marií.se jim před válkou narodilo jedno dítě, strýc pana Šímy. Celkem měli čtyři děti. Maminka pana Šímy se narodila 1916. Narukoval k dělostřelcům a byl poslán na italskou frontu. V roce 1916 byl držen ve vazbě kvůli zanedbání strážní služby u zásobárny potravin. Čekal ho válečný soud a hrozil mu trest smrti. V témže roce dezertoval. Z Itálie se koncem roku 1916 vrátil domů, kde ho manželka do konce války skrývala v seníku. Četníci byli Češi, tušili, že se skrývá doma a tiše to tolerovali. Zhruba jednou za čtrnáct dní prohlíželi dům, velmi opatrně píchali bajonety do sena, kde se skrýval. Babička vyprávěla, že se četníci chovali velmi slušně. Na malé vesnici asi musel každý vědět, že je tam Václav Vitoň schovaný. Vladislav Šíma zná tuto historii od prarodičů. Rodiče pana Šímy odešli na začátku 50. let z Českých Budějovic do Prahy. Václav Vitoň pracoval po 1. světové válce u sedláka, ve 2. světové válce byl v odboji, schovával se na hřbitově v Mladém v nějakém hrobě. Několik jeho kamarádů skončilo v koncentračním táboře. 1946 byl v Českém národním výboru. V roce 1953 vystoupil ze strany, musel se stát hrobníkem, kterým byl do konce života. Pan Šíma vzpomíná, jak si jako dítě hrál s kamarády na hřbitově.

Legionářská čepice || Václav Radil, dědeček Stanislava Breie (narozen 11. 11. 1930). Byl příslušníkem ruské legie u 8. čs. střeleckého pluku, u 8. roty. Narodil se v Jitkově a žil tam. Vyučen tkalcem. Ženil se ve 29 letech. Když odešel na frontu, měl už doma dvě malé děti. Byl odveden do rakouské armády, českým vojákům údajně velení nevěřilo. Čeští kluci prý hodně drželi při sobě. V zákopech nepsaná dohoda nestřílet na Rusy, případně střílet do vzduchu. V permské oblasti, 9. 9. 1914, po útoku se schoval pod mrtvé tělo a po setmění utekl a dezertoval. Potkal kozáka na koni, který ho vzal s sebou. Jako válečný zajatec pracoval na nějakém statku, potom na Sibiři v lesích. Potom se dozvěděl o organizaci legií a vstoupil do nich zhruba na podzim 1917. Projížděl po Transibiřské magistrále, po Altaji, kolem Uralského jezera, které vlaky přejížděly přímo po pražcích, které se položily na led. Někde u čínských hranic hlídal magistrálu u řeky Ussuri. Dostal se až do Vladivostoku. Do Československa přijel na jaře 1920. Asi na konci 20. nebo ve 30. letech se živil jako lesník u rodiny Dobřenských. Asi v roce 1934 šel do důchodu. 1935 se přestěhoval do Českého Brodu, kam chodil pan Brei do školy. Za 2. světové války zakopával s dědečkem na zahradě monografii o TGM. Pan Brei ji nechal znovu převázat. Obsahuje pamětní list o službě VR v legiích.